To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny. (K. Čapek)
Rok s rokem se sešel, a ani jsme se nenadáli a předáváme poslední území a práce. Přesto nám stále zbývá něco tu a tam dokončit, něco odvézt, dosadit, dohrabat, dořezat, dovrtat, doložit nebo doplnit. Zkrátka taková hodinářská práce pod drobnohledem vedoucího úseku Péče o přírodu.
Koloběh prací je nekonečný jako samotná ochrana přírody. Stejně jak ve společnosti vznikají revoluce a evoluce, v přírodě je tomu podobně; tak jako tak můžeme hovořit, když bude příroda za společností. Každoročně si my úsekoví říkáme: „To je jako včera, přitom je to už celý rok.“
S přituhující zimou vzpomínáme na letní vedra; jako i v létě se nám honí v hlavách bíle zapadané pláně Kamenného vrchu. Být v přírodě a pozorovat její dynamiku anebo postup našich prací doslova urychlovačem čas. Mnohdy nám to ani nepřipadá, evoluci chráněných území sami nevnímáme. Často se stane, že vnímání zásahů v terénu se potkává s extrémy. Ten, kdo na území nebyl třeba celý dlouhý rok, žasne, kolik práce se podařilo udělat kupříkladu v redukci křovin. Naopak leckdy dojdou k závěru: „Jakoby to bylo včera.“
I letos jsme našimi managementy dělali malé revoluce v krajině v podobě obnovy krasových závrtů nebo výsadby lesních porostů. V rámci mozaikové seče jsme pokosili plošky, které se naposled sekli napředloni či předpředloni. Mezitím vznikaly větší i menší dřevostavby, přátelství a spolupráce. Avšak jako celek ty naše práce nemůžeme brát. Všechno jsou to plošky v krajině – malé chvíle.
Když se zeptáte pracovníka úseku Péče o přírodu, které území má nejradši, nejspíše vám neodpoví přesně. Máme rádi každé území. I tolik v létě „nenáviděné“ Medlánecké kopce jsou v jistý okamžik tím, co dělá naši práci doslova čarovnou nejen v očích náhodného cestujícího.
Fotogalerie:
