Pokud bychom měli nějak pojmenovat rok 2014, byl by to rok „Moravského krasu.“ Trávili jsme tam mnoho hezkých a někdy také i krušnějších chvilek. Závrty, suché trávníky, skalní stepi, lesní světliny, o které jsme se starali, bychom na prstech rukou nespočítali. Pokud byste se naší terénní jednotky zeptali, nikdo neřekne, kde to bylo opravdu nejlepší, ale společně se určitě shodneme, že hezky bylo všude.
Jedno z posledních míst, o které jsme se letos starali, byla lokalita Poslední stěna v Údolí Říčky. Když jsem tam byl poprvé, hned jsem si vzpomněl na píseň od skupiny Vltava, ve které se zpívá: „Sám chtěl bych najít takový místo // na který svět zapomněl // sám na to místo objevit přístup(…) // takový místo kam tajná je cesta.” Podruhé jsem vešel do míst skalních ostrohů, které vlivem času zarostly náletem řešetláků, babyk, habrů, hlohů, dřínů, růží a dubů. Potřetí jsem odcházel z místa, kde jsme redukcí křovin odhalili krásu skalních společenstev Moravského Krasu, místo kam se budu vracet nejen v následujícím roce.
Fotogalerie:
