Když v praxi mluvíme o sečení, nesmíme zapomínat na hrabání, sklizení a odvezení pokosené biomasy. Dříve jsme měli za to, že tento proces je rozdělený na třetiny. Zkušenost však ukázala, že něco posekat je tou nejmenší položkou v procesu. Samotné kosení tvoří asi čtvrtinu, zbytek – tedy tři čtvrtiny – je zbavení se pokosené trávy.
Shrabat a sklidit posečenou hmotu je nezbytné pro zajištění stability jakýchkoliv trávníků. Pokud ponecháme posečenou trávu na místě, začne se u země kumulovat vrstva stařiny. Vrstvou stařiny pak hůře prorůstají konkurenčně slabší druhy. Také dochází k přesunu živin z trávy do půdy i rostlin. Nahromaděné živiny způsobují změnu druhové skladby a začnou se zde uplatňovat druhy, které mají rády dusík. Proto je velká část trávníků časem atakována kopřivami, bodláky, ječmenem myším, osinatými sveřepy, ovsíky, třtinami, vesnovkami, turany, turankami nebo šťovíky. Postupně se tyto druhy prosazují a často se stává, že takový trávník trávníkem nazývat nemůžeme.
Pravidlo hrabání by se dalo shrnout takto: čím víc se nehrabe, tím více přibývá nepříjemných druhů. Absence hrabání dává urputným druhům novou a další sílu. Proto se počty sečí zvyšuji, aby se správci zeleně zbavili nepříjemných plevelů. Nejdříve jsou to čtyři seče ročně, na konci až deset sečí. Pokud při tom ani jednou nedojde ke shrabání, jje to začarovaný kruh, ze kterého často správci neví, jak ven.
Řešení je prosté – posečenou hmotu je nutné shrabat a sklidit. Potom lze počet kosení snížit až na dvě seče za rok. Podmínkou je vše shrabat nebo alespoň sbírat do košů.
Řešením je i mozaiková seč. Tady není potřeba sekat úplně všechno. Vybrané plochy je možné sekat a sklízet po částech. Víceméně vycházíme ze zkušenosti našich předků, kteří vždy kosili tolik, kolik zvládli sklidit.
